FotoBlog - Tradice je tradice aneb bacha na čerty

Dějství první.

Když mému otci bylo asi pět let, tak ho 5. prosince tak vystrašil čert, že si z toho odnesl trauma na celý život. Nevím přesně, co se tehdy odehrálo, nejspíš se za čerta převlékl někdo z rodiny a šel “napravit” zlobivého kluka. Díky tomu na malou Danušku, tedy na mne, nikdy nepustil ani Mikuláše, natož čerty. Škola v Bohuslavicích, kde jsme bydleli, byla jako pevnost. Zamkla se zepředu, zezadu, dveře byly průhledné, tedy byly vidět obrysy příchozích, a tak stačilo neotevřít. Nikdy mi to nebylo líto, protože o dárečky od Mikuláše jsem nepřišla. Dával mi je totiž do punčochy. Už odpoledne jsem zavěsila takové ty pletené tělové punčocháče na kliku okna a s napětím čekala, jestli tam navečer něco najdu. 🙂

Dějství druhé.

Když bylo našim synům tři a pět let, začali o Mikulášovi a čertech mluvit pod vlivem docházení do mateřské školy. A tak jsem vybrala (uvážlivě a předem) hodného Mikuláše, kluky na to setkání připravila, a pak jim dopřála trochu toho strachu (v mé bezprostřední blízkosti) a vzápětí velké radosti z obdarování. Oba kluci už měli připravené básničky nebo písničky. Tvářili se statečně na mém klíně, třesoucími se hlásky recitovali, a dokonce si došli k Mikulášovi (který měl nakázáno zůstat stát mezi dveřmi) pro dárky. Bylo to nesmírně dojemné. Pak ještě několik dní vypravovali, jak přišel Mikuláš, a že se vůbec nebáli. (Ale já se ho bála, i když jsem znala člověka v kostýmu.) 🙂

Dějství třetí.

Naše vnuky jsem od setkání s čerty pečlivě chránila a dokonce jsem jim nedopřála ani setkání s hodným Mikulášem. Jejich rodiče to respektovali. Asi jsem už dostala “rozum” mého otce. Nechtěla jsem, aby si z dětství odnášeli víc traumat, než je nutné. A naučila jsem je dávat si punčocháče za okno a těšit se, že něco dostanou. Někdy se stalo, že tam byl i kousek uhlí, ale hlavně banány, mandarinky a nějaká ta čokoláda. Od prvních dárků od Mikuláše uplynulo deset let, a já jsem jim dnes odpoledne volala,  jestli si pověsili punčocháče. 🙂