FotoBlog - Energie moře

Jsem suchozemec. Obyvatelka země, která nemá moře. Jako dítě jsem si myslela, že když ztroskotá loď, lidi prostě plavou a doplavou k pobřeží nebo ostrovu… Potom mi někdo řekl, že je moře nepředstavitelně veliké a hluboké. Že se prostě nedá někam doplavat… Že je to podobné, jako když plochý malý kamínek položím na hladinu vody v bazénu, a on klesá na jeho dno…

A pak jsem se s ním jako skoro dospělá setkala a stála na břehu bez hnutí a třásla se mi kolena a z očí mi tekly slzy… Moře. Nekonečné, obrovské, nespoutané… Neustálý běh vln, neklid a přitom jistota, že další vlna přijde, a počítání, jestli ta sedmá (devátá?) bude největší, síla zvuku vln, pěna na vrcholu, rozlití po písku a propad zpět… A to vzrušení mi zůstalo. A obrovský respekt. Touha a obava… A naděje, že vše, co mu lidé provádějí, zvládne a zůstane takové, jaké má být. 

Na Sicílii je moře průzračně čisté, kamenitá a oblázková pláž (bez bot do vody se neobejdete), dno rychle klesá do hloubky… Ale daleko více, než se koupat (opalovat na lehátku jsem nevydržela ani deset minut), jsem si přála jít prostě jen tak po pláži. Dlouhou a osamělou pouť nikam. Jen jít a nechat si omývat nohy, jít a naslouchat hudbě vln… Tak jsem si našla možnosti, kde na pláži nejsou skály a dá se cesta uskutečnit.  Šla jsem brzo ráno k vyhledávanému ostrovu Isola Bella, kde bylo možné cestu začít směrem nahoru k Letojanni a dál. Přišla jsem na zatím opuštěnou pláž. Tam mezi zavřenými slunečníky procházel mladý muž v gumových rukavicích a holínkách a uklízel. A pak jsou sundala růžové brýle a viděla to. Zátky od piva mezi kameny, igelity, pet lahve, nedopalky, zbytky jídla, oříšky, slupky od pomerančů… Moře přinášelo řasy a odpadky a divná pěna se točila mezi skalami… To mě od mé cesty po pobřeží odradilo. Velmi ráda jsem se vrátila na tu naši malou soukromou hotelovou plážičku a představovala si, že tak, jak vypadá ta naše pláž, vypadají všechny nejen na Sicílii... 🌞