FotoBlog - Jak jsem se minula s Litomyšlí

O mém vztahu k Litomyšli a vztahu Litomyšle ke mně by se dala napsat kniha. Vlastně bych to měla udělat, protože by se tam vešly desítky příběhů mnoha emocí od veliké radosti přes lásky až po smutek. Chtěla jsem tam žít. Poprvé, když jsem tam studovala, a pak když jsem učila na Střední pedagogické škole. Ale po letech čekání na byt jsme využili mimořádné nabídky nastěhovat se do nového bytu 4 +1 v České Třebové. To byla veliká radost a později smutek, když mi nabídli byt v Litomyšli. A tak jsem se s Litomyšlí minula.

Pak přišel rok bouřlivých společenských a politických změn a s ním proměna úplně všeho. Bohužel výuky, lidí ve vedení školy a všech institucích, obchodech… a ředitelem se stal člověk svou úrovní vědomí a vlastnostmi mě zcela vzdálený, a byl to právě on, kvůli kterému jsem začala přemýšlet o odchodu ze školy. Z místa, kde jsem byla tolik šťastná. Učení bylo mojí láskou, milovala jsem studenty, práci v pěveckém sboru KOS, se kterým jsme začali vyjíždět do ciziny, vedla jsem hudební kabinet, kde byli úžasní kolegové, tvořila osnovy, organizovala festivaly… V Litomyšli jsem byla známá jako dirigentka symfonického orchestru, lidé mě zdravili na ulici, pouštěli před sebe u zubaře, taková místní celebrita, která dosáhla světové proslulosti na Svitavsku – jak by trefně řekl Jára Cimrman. A náhle jsem už nemohla pod vedením démona pracovat. Přihlásila jsem se na konkurz na Hudební katedru Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a s Litomyšlí se minula podruhé.

Pak jsem se tam občas zastavila, když jsem městem projížděla, často a ráda přijímala pozvání na studentské srazy, zajela na koncert, setkat se s přáteli… Ale to bylo takové mihnutí se Litomyšlí.

A náhle přišlo pozvání od nového ředitele školy (mého kamaráda a bývalého studenta, který šel do bitvy s démonem a nakonec ji za velikého protivenství vyhrál) na oslavy 120. výročí založení nyní už VOŠ a SPgŠ Litomyšl. Program sliboval velké zážitky a nabídka ubytování mi dopřála pobýt v milovaném městě dva dny. Měla jsem jakýsi pocit, že tam přijedu a budu potkávat lidi, které jsem potkávala, kolegy, se kterými jsem učila, že se budu zdravit se studenty…  Že to tam všechno zůstalo jako konzerva, jen já jsem prožila těch 30 let jinde. Ano. Město mě přivítalo nastrojené do nových fasád, učesanými zahradami, vtipně ozdobené sochařskými roztomilostmi, voňavé množstvím kaváren… Ve škole jsem potkala několik kolegů, skupinky absolventů, kteří maturovali před třiceti, dvaceti… lety, ale ať jsem chodila podloubím od sochy Smetany k hotelu Hvězda a zpátky několikrát, nepotkala jsem nikoho, s kým bych se mohla srdečně pozdravit… Všechno bylo zdánlivě stejné, jen já jsem tam už nepatřila.