FotoBlog - Smutná procházka

Když je krásný podvečer, chodívám s Barry (a často i s kocourem Jasmínkou) na procházku do lesa. Nezřídka si s sebou beru košík na houby (v patřičném období), ale jde mi spíš o vyladění Duše a proběhnutí Barry. 💗

Včera jsme šly silničkou k zaniklé osadě Jankov a viděly, že se podél cesty kácelo.  Aha, prořez. Hned jsem pomyslela na zpřetrhané vazby mezi stromy a zničené podhoubí, ale ubezpečovala jsem se, že je to tak správně. Les se musí provzdušnit a prosvětlit, aby dobře prospíval… S přibývajícím stovkami metrů na mě začal padat velký smutek. 🤦 V tomto lese byly mechové polštáře, travnaté cesty, kapradiny na prosvětlených místech a spousta hub všech druhů. A teď? Naprostá zkáza. Hluboké koleje od pneumatik, jejichž stopa byla široká skoro metr, vykácené vjezdy do lesa, na mnoha místech zničený příkop, jak jej těžkou technikou přejížděli, nahrnuté kameny, vyvrácené malé stromky… Chápu, že je třeba les prořezat, ale takhle? Po „řádění“ lesníků zbyly všude větve a místo lesních cest bahnitá koryta. Jak smutný pohled… 🤦

Hned jsem si vzpomněla na naši houbovou výpravu s pejskem Dorinkou někdy před patnácti lety. Slyšely jsme praskání větví, a tak jsme se schovaly do hustého křoví, protože jsem myslela, že je to houbař. Tam jsme tiše čekali, až odejde. A náhle docela blízko od nás něco silně zafunělo. Pevně jsem Dorku sevřela mezi koleny a ani jsem nedýchala. Kanec? A pak se ozvalo: čehí! Pomaličku jsme vykoukly. A on krásný hnědák veden dřevařem vytahoval kmeny stromů z lesa. Byla to krásný pohled a úleva. Když jsem tam přišla za čtrnáct dní, vše bylo uklizeno. 💗 Asi se dříve tolik nespěchalo a lidé si lesa víc vážili. Nevím.

Teď do míst těžby rozhodně nějaký čas nepůjdu. Budu doufat, že vše uklidí. (Jenom aby lesní cesty „neopravili“ nepořádkem z bouraného domu, jak se to tady už dvakrát stalo.)